Když se ve školách probírá v hodinách dějepisu středověká společnost a postavení jednotlivých společenských vrstev, žáci se nezapomenou zeptat, jaké postavení ve středověké společnosti zaujímaly právě ženy. Učitelé odpovídají ve velké míře takto: žena ve středověku byla výhradně podřízena muži, alespoň co se společenského postavení týče. Žena nemohla vykonávat úřady ani se nemohla aktivně podílet na politice, ale jak klasik tvrdí: za vším hledej ženu. Přestože žena aktivně veřejné dění neovlivňovala, měla možnost ho ovlivnit právě skrze svého muže nebo otce.

V raném středověku byla žena zcela upozaděná a převládal zejména v církevních kruzích velmi negativní obraz způsobený Biblí a tím, co se zde píše o Evě. Eva je zde vykreslena jako hříšnice, která neuposlechla rady boží a nechala se svést na scestí proradným hadem, když okusila jablko ze stromu poznání. Od té doby ji Bůh trestá mimo jiné i tím, že nad ženou vždy bude vládnout muž. Tento názor byl podporován i mnohými antickými filozofy, například Aristoteles ženu označuje jako omyl přírody.
Změnu v tomto negativním nahlížení na ženské pokolení přineslo až dvanácté století a s ním dvě významné události. Ve 12. století probíhaly křížové výpravy, s nimiž byl spojován i kult rytířský, který velel, že o ženu je třeba bojovat. A to přímo v různých rytířských soubojích nebo nepřímo skládáním milostných písní pro vyvolenou a galantním chováním, které si žena zasluhuje. To vše bylo podporováno i rozvíjejícím se tzv. mariánským kultem, který oproti hříšné Evě stavěl počestnou Pannu Marii, kterou společnost vnímala jako Bohorodičku a jako symbol početí, mateřství a počestnosti.
Po dlouhá léta se na toto téma vedly disputace mezi církevními představiteli a filozofy. Proti negativním názorům se podařilo vystoupit Kristině Pisánské, vzdělané italské vdově, která se mimo jiné živila opisováním textů, což v té době byla výsada mužů, zejména vzdělaných mnichů. Kristina Pisánká v 15. století sepsala text Kniha o městě žen, ve kterém ženu srovnává s mužem a jediný rozdíl mezi oběma pohlavími spatřuje pouze ve fyzické konstituci.

To všechno je ale pouhá teorie, praxe vypadala jinak – v praxi byla žena vždy podřízena muži, a to buď otci, nebo manželovi, navíc jí hrozily horší tresty za cizoložství, zatímco u mužů se tento prohřešek toleroval. Výjimečné postavení však zastávaly vdovy, zejména ty, které po manželovi zdědily majetky. Bohaté vdovy se tak nemusely znovu vdávat a se svým majetkem mohly nakládat, jak samy uznaly za vhodné.
Nepatrnou změnu v pohledu na ženu přinesl Jan Hus, který ve svých kázáních prohlašoval, že žena a muž jsou si rovni, avšak omezoval to pouze na rovnost před bohem. Dá se říci, že ženám dodal sebevědomí a ty se začaly zajímat samy o vzdělání.
Závěrem je však nutno dodat, že ať už filozofové a církevní představitelé tvrdili o postavení ženy cokoliv, vždy záleželo na konkrétním muži, jak se ke své manželce choval a jak k těmto otázkám přistupoval.